Školní návraty

Návrat do školy, byť masérské, si mega užívám. Kromě toho, že je super naučit se nové věci, je skvělé i to retro být zas studentem. Srandičky se spolužáky jsou na denním pořádku, už víme, kdo je třídní šašek, kdo šprt a komu příště z čistě hygienických důvodů koupíme deodorant. 

Jak se postupně poznáváme, byla jen otázka času, kdy přijde na přetřes můj věk. Protože se pohybuji mezi o generaci mladšíma klukama, můj slovník je částečně nasáknut soudobými výrazy, což neznalé dost plete. Takže v rámci slovní přestřelky se spolužáky došlo k této scénce:

Spolužák č. 2 nevěděl. Ale když se to dozvěděl...celých sedm a půl minuty, než jsme s tím hnusným zrádcem, co to provalil, uklidili masérský stůl, stál nebohý spolužák č. 2 v koutě, lapal po dechu a s očima vykulenýma bez hlesu pohyboval rty.

Opět jsem musela poděkovat za tréninky, kterých se mi dostává, aby mě tyto situace nechaly chladnou. Naposledy to třeba byla hláška "Veru, máš nějakou velkou hlavu oproti mně. To bude tím, že ty v ní máš ty starý procesory velký, kdežto můj mozek, to je nanotechnologie."

Teda takhle, zas tak hrozné to s tím mým věkem není. Třeba klínové písmo jsme v první třídě nebrali a dokonce jsem ani osobně neznala Kryštofa Kolumba, byť si to někteří myslí. Ale maturitu z ruštiny mám.

A tak jsem si vzpomněla na rozhovor, který jsem tuhle vedla o Einsteinovi a čase. Čím dál víc jsem přesvědčená, že čas neběží, ale existuje od začátku do konce. To jen my se po něm pohybujeme, někdo rychle a někdo pomaleji. Tím se vysvětluje, proč někteří moji vrstevníci už se nemohou dočkat vnoučat, zatímco já ne a ne dospět. Tak přeji i Vám, ať jste nejen duchem navždy mladí. Užívejte dne :-)